PANDA BEAR je kapela, projekt o jednom členovi - Noahu Lennoxovi, který stojí za dnes již veličinou, pojmem známým jako ANIMAL COLLECTIVE. S novou deskou pod značkou PANDA BEAR přichází po čtyřech letech od vydání „Person Pitch”, které tehdy jak od kritiky, tak od širšího publika posbíralo vřelý ohlas. Nyní se mrkneme, jak si stojí jeho nástupce.

V prvé řadě - je svérázný. Tenhle přívlastek by se ostatně dal s úspěchem rozšířit na tvorbu ANIMAL COLLECTIVE, s níž má nepřekvapivě tahle deska celkem dost společného. Svéráznost je to ale těžko sdělitelná. Nuže, představte si pop notně nasáklý psychedelií, téměř ji slyšíte odkapávat. Samotní ANIMAL COLLECTIVE tvoří s neuvěřitelnou samozřejmostí a kompaktností výsmah žánrů a prvků - od noisu a freak folku po analogově klávesové výlety a hippies vyřvávačky.

Tohle album si podobný pocit zachovává, v něčem se ale přece jen liší. Skladby plynou pomalu, skoro až rozvážně a i přes slušný nános efektů, samplů a kláves působí spíše stroze, čímž ovšem nemíním, že by snad ony vrstvy působily nějak navíc. Jen si jich ani nemusíte při letmém poslechu všimnout. Středobodem písniček je velice přímá rytmika, všelijak zkreslená kytara a Lennoxovy vokály, které jakoby se rozléhaly zdálky do všech stran. Zde jsou v tom dobrém slova smyslu přízemní a naklánějí hudbu do folkových poloh.

Z této charakteristiky se může zdát, že jsou si skladby mezi sebou podobné a jako celek působí monotónně. To ani náhodou. Barevnosti nalezneme až až, a když už dojde na monotónnost, tak nikoliv jako na chybu či z nouze ctnost, ale jako na záměr, umělecký prostředek rovnocenný si s jinými. A pak, album do pestrosti zkrátka postupně narůstá, a posléze se mezi skladbami najdou i takové, které úplně vybočují a nahrávku obzvlášť zpestřují.

Lenivá skladba „Drone” dostojí svému názvu a jeden táhlý zvuk sestavající se pravděpodobně z klávesy a nenápadného přikresleného šumu v pozadí souzní Lennoxovým, obdobně táhlým zpěvem. A pak „Scheherezade”, snivá, kouzelná a pomalá skladba, na tomhle albu moje nejoblíbenější. Obdobně jako výše zmíněná “Drone” operuje se zdánlivým málem a Lennoxovi, jehož projev se tu jakoby vynořuje a opět ztrácí, dělají společnost minimalistické piano, cosi vzdáleně připomínající zvonkohru a sporadický (hodně nadneseně) spodek v stylu SUNN O))).

A vůbec celá nahrávka je velmi trvanlivá, nezešedne a neoposlouchá se. Z alb PANDA BEAR jsem si ji oblíbill zdaleka nejvíc, a ve srovnání s ANIMAL COLLECTIVE by se určitě také neztratila.